Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na prvý pohľad nevýrazný, jednoduchý obal nahrávky by sa hodil skôr na demo kapely, ktorá si na albumový debut ešte počká. Pri bližšom pohľade sa dá vidieť, že je vlastne ponurý, desivý, len smrť a zmar, ale aj tak bude treba zaujať v prvom rade hudbou. Nemci INVOKER z Köthenu (Sasko-Anhaltsko) sú však na scéne už desať rokov a albumu „Towards The Pantheon Of The Nameless“ z marca tohto roku predchádzali už dva, „A New Age“ (2013) a „Aeon“ (2015). Aktuálnu zostavu tvoria Ingo Rusche (basgitara), Nico Hünniger (sólová gitara), Tino Schumann (bicie) a Tino Büttner (gitara, vokál). Vydavateľsky sa skupina s novinkou presťahovala od Non Serviam Records do nemeckej svätyne melodických extrémne metalových, prevažne pohansky orientovaných domácich umelcov.
Internet o INVOKER píše ako o melodickom black/death metale, s tým by sa do istej miery dalo súhlasiť, hoci nejakú blackmetalovú zlobu a zúrivosť tu ani nenájdete. Vcelku svižná, hutná hudba týchto Nemcov buduje hlavne na ponuro smutných atmosférach a vážnej, znepokojivej melodike, niektoré pasáže, napríklad úvod štvrtej skladby s namixovanými akoby detskými hlasmi a tajomnými zvukmi ako z nejakého strašidelného lesa, a takisto miesta, v ktorých sa ozve klavír, akustické pasáže a podobne, sú až sugestívne zimomriavkovité. V zásade sa tu dá hovoriť skôr o dosť dramaticky a hrozivo melodickom kove smrti s pôsobivým vrstvením harmónií a občas klasicky heavymetalovými sólami, ktoré do ťažoby melódií i často pôsobivo rezavých tónov vnášajú trochu jasu. Skladby ako také nie sú jednotvárne, kompozične sa s nimi INVOKER príjemne vyhrali a páči sa mi aj Büttnerov vokálny prejav, žiadne neľudskosti, väčšinou zrozumiteľné burácanie v stredoch a hlbších registroch. Niekedy mu zakontruje skoro až bojovnícky alebo vzdorovitý pokrik, inde zase recitatív, ako keby komentujúci hudobné dianie.
Pre tých, ktorí majú radi melodický death metal zahalený do hávu ponurej trudnomyseľnosti, je tento album ako stvorený. Keď som si ho pustil, už po niekoľkých skladbách mi niečo veľmi pripomínal. Ak si pamätáte iných nemeckých DM melodikov APOPHIS (napr. album „Heliopolis“, 1998), je to veľmi podobné, až tak že som mal pocit, že INVOKER sú ich pokračovaním. Ale nie, APOPHIS sú z Bavorska a ešte stále by mali fungovať. A na um zídu aj ďalšie nemecké dnes už skôr „vintage“ záležitosti PATH OF DEBRIS či DAWN OF DREAMS. Nejaká nová cesta pre už dosť starý žáner sa tu teda nekoná, ale zvuk je príjemný, hudba dobrá, u mňa spokojnosť.
Příjemně energický, hravý a silový progresivní metal plný i výrazných melodií. Hudba nezastírající inspirace u CONCEPTION nebo KAMELOT, perfektně prezentovaná a doplněná dominantním vokálem ve stylu Roy Khana. Cílová skupina je tím jasně definovaná.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.